Basketball 4 LIFE

Tento program je určen pro výkonnostní basketbal. Studenti mohou do tohoto programu vstoupit rovnou nebo v průběhu svého vývoje a sebepoznání. Koncept je založen na tom, že čím dříve dítě zjistí, že basketbal je pro něj životní radostí, touhou a láskou, tím lépe. Nastavení mysli je pro výkonnostní sport zásadní, stejně jako pravidelnost a frekvence tréninků. Většina těchto studentů pochází z rodin, kde rodiče mají ke sportu pozitivní vztah a tento vztah od dětství předávají svým dětem. Cílevědomost je polovina úspěchu.

Více tréninku, méně zápasů

VÝVOJOVÝ KONCEPT A.B.A.

Vývojový koncept A.B.A. se primárně v počátcích soustředí na individuální rozvoj jednotlivce, následně na herní průpravu a týmovou taktiku. Studenti se do výkonnostního závodního prostředí zapojují až po dosažení určité úrovně individuálních dovedností a herních schopností, a to vždy po domluvě s rodiči. Přístup "vychovat, vycvičit a teprve pak poslat do soutěže" je pro děti a jejich vývoj mnohem přívětivější, emočně i psychologicky pozitivnější. Kvalitní a zdravé sebevědomí, založené na pevných znalostech, je vždy základem úspěchu. Probíhají pouze kontrolované vývojové tréninkové zápasy, protože "těžko na cvičišti, lehce na bojišti". Tento přístup může generačně posílit kvalitu hráček a hráčů natolik, že možná jednou vyhrajeme i olympiádu.

Ideální vývoj vrcholového sportovce:

1. Basketbalový kroužek a přípravka (do 10/11 let):

První stupeň sportovního vývoje dětí. Klade se důraz na basketbalové míčové hry formou zábavy. Koriguje se správné provedení základních vývojových basketbalových technik a návyků, motorických a koordinačních schopností, včetně atletické přípravy. Různorodost sportovního pohybu je klíčová, protože toto je nejlepší období pro rozvoj ne jen rychlosti dítěte, což se později těžko dohání.

2. Individuální basketbalové dovednosti a silový rozvoj jednotlivce (do 12/13 let):

Druhý stupeň sportovního vývoje. Nadále se rozvíjejí prvky z prvního stupně, ale důraz se více přenáší na detaily v rozvoji individuálních basketbalových dovedností, jejich správné a rychlé provedení pod zátěží s přenosem do soutěží 1x1, 2x2, 3x3. Začíná se také pracovat na silové složce dítěte.

3. Týmová a herní příprava jednotlivce a rozvoj vytrvalosti (do 14/15 let):

Třetí stupeň sportovního vývoje. Všechny složky z prvních dvou úrovní se stále zdokonalují a přidávají se herní a týmové dovednosti s přenosem do basketbalové hry 5x5. Klade se důraz na týmovou improvizaci a cíleně se pracuje na vytrvalosti jednotlivce.

4. Profesionální příprava jednotlivce (od 15 let):

Čtvrtý stupeň sportovního vývoje. Všechny předchozí složky se nadále zdokonalují, a k tomu se přidává herní týmová taktika. Používání robotické a šachové herní taktiky je do této doby vývojově kontraproduktivní. Za ideálních podmínek je dítě od tohoto věku připravené na dráhu profesionálního sebezdokonalování v rámci výkonnostního týmu. Tento vývoj umožňuje předchozí individuálně efektivní a koncepční přístup. V tomto věku by měl být každý jednotlivec už konkurenceschopný a ovládat basketbal natolik, aby se mohl rozhodnout, zda chce pokračovat jako profesionální hráč. Toto rozhodnutí by mělo být založeno na jeho touze a lásce k basketbalu, ne na tom, zda na to "má" nebo "nemá". Když má dítě vysoké herní a odborné sebevědomí a ví, že na to má, rozhodování je mnohem snazší. Důležité je, aby mělo k tomuto sportu hluboké pouto a lásku.

Generační rozvoj basketbalu v Česku:

Čím více dětí po dosažení věku 15 let bude efektivně ovládat basketbal, tím lépe pro generační rozvoj tohoto sportu v Česku. Bohužel, většina dětí v tomto věku s basketbalem končí. Je známo, že to je způsobeno špatným přístupem klubových představitelů a trenérů, kdy tlak na děti kvůli výsledkům v ligových zápasech roste. Kluby potřebují takto prokazovat svou kvalitu, aby přilákaly další děti a získaly více dotací. Prostředek, který měl zlepšovat vývoj hráčů, se stal cílem, což vede k záměně priorit. Individuální růst sportovců je náročný, nákladný a pro někoho někdy i na obtíž. Některé kluby požadují rychlé výsledky za minimálních podmínek a prostředků, což vytváří kvantitu na úkor kvality. Hráči se cíleně výkonnostně, v rámci klubu zprůměrovávají. Pozitivní vývojové odchylky jednotlivců se potlačují ve prospěch většiny. Nikdo nesmí příliš vyčnívat. Nastupuje systémová politika brždění vývoje. Tento paradox vzniká proto, aby byla nedostatečně rozvinutá většina spokojená. V důsledku toho se někde z výkonnostních basketbalových klubů stávají spíše tělovýchovné jednotky a kroužky. Frustrace představitelů klubů a trenérů pod tlakem neúspěchů roste. Dostali se takto do začarovaného kruhu. Svěřenci nejsou dostatečně konkurenceschopní, nepodávají požadované výsledky, a to nejhorší je, že to dávají za vinu těm dětem. Každý rok se tento problém prohlubuje. Nedostatek odborných znalostí, špatný přístup a sebereflexe klubů si následně vybírá svou daň. Generační rozvoj basketbalu je opakovaně srážen na kolena. To, co bylo zanedbáno, již nelze dohnat, a děti odcházejí buď do jiných sportů, nebo se sportem úplně končí. A tak ročník za ročníkem, generace za generací. A není to škoda?